Fragmentace médií i cílových skupin je stále větší. Mění se prostředí, v němž spotřebitelé existují a které ovlivňuje jejich spotřební chování. Komunikační intenzita je stále vyšší, zákazníkova pozornost věnovaná komunikaci a chování naší značky stále obtížněji dosažitelná. Přesto se zdá, že velké množství zadavatelů, agentur, médií dělá věci stejně jako vždycky (a přitom neskromně očekávají jiné výsledky).
Mnoho manažerů (většina) je často obětí různých benchmarků, best practises, pravidel a konvencí, vůči kterým jsou konformní („Když Honzík skáče z mostu, skáčeme taky“). Protože lpí na staré pravdě, že změnit a zlepšit mohou být dvě různé věci, tak pro jistotu nic zásadního měnit nechtějí. Krom toho také lpí na svých hypotékách, leasingu, atd. tj. na dobrém místečku jako takovém (můžeme se pak vůbec divit, že jsou konformisté?). Výsledek: když všichni dělají všechno stejně a přemýšlí stejně, musí nevyhnutelně také skončit na stejném místě. A tak také většinou jest. Stačí si pustit TV, otevřít časopis, noviny, zajít do banky, hypermarketu, atd.
Existují však i lidé, kteří – ač stejně obeznámeni s pravidly, best practises a konvencemi kategorie – jsou nekonformní. A jejich značky jsou (velmi) úspěšné resp. mnohem úspěšnější než značky, které hrají podle zajetých pravidel (nebezpečí jakéhokoli pravidla je jeho rigidita; když totiž pravidlo přestává mít pozitivní vliv, když brání vývoji, přestává být pravidlem a stává se lží).
Problém tkví v tom, že idea, která nebyla v minulosti realizována, může na povrchu vypadat opravdu riskantně. Je to oblast, kde předtím nikdo nikdy nebyl. Neexistuje žádný precedens. Největší riziko však obvykle spočívá v nápadech, kterou jsou předvídatelné, protože nápadů, které jsou předvídatelné, si nikdo nevšimne. A pokud si vás nikdo nevšimne, tak mu nic neprodáte. Manažeři si myslí, že nízké riziko = nerealizovat riskantní ideu. Největší riziko však bývá „hrát na jistotu“, protože když hrajete na jistotu, jste neviditelní a mrháte penězi.
Oscar Wilde jednou řekl:“Idea, která v sobě neobsahuje riziko, si nezasluhuje býti nazývána ideou“.
Debata: Jaké musí existovat podmínky, jaké podmínky musí být naplněny, aby klient opustil zónu pohodlí a přijal netradiční řešení, řešení které láme dosavadní konvence, zaběhnutá pravidla hry? A není nakonec někdy lepší být oním konformistou (či prostým realistou), protože ten, kdo nic zbytečně neriskuje, také nic zbytečně píp-píp-píp?