Komunikace

7 návyků skutečně efektivních lidí (1.)

Mnoho lidí není spokojeno se svým životem. Když však přijde řeč na to, že by s tím sami měli něco udělat, nacházejí jen výmluvy. Častým argumentem je, že vlastně nevědí, co by měli pro svůj úspěch a štěstí podniknout.

„Jedním z nejvýznamnějších poznatků, k nimž jsem během života až dosud dospěl,“ říká v úvodu knihy 7 návyků skutečně efektivních lidí autor Stephen R. Covey, „zní: pokud chcete realizovat svá největší přání a touhy, pokud chcete zvládnout ty nejobtížnější úkoly, rozpoznejte a využijte ty principy nebo přirozené zákony, jejichž působení podléhají výsledky, jichž chcete dosáhnout.“ A právě těmito principy a přirozenými zákony se kniha zabývá.

S jakými problémy se to vlastně potýkáme? Je to často strach a nejistota, zejména pokud se týče budoucnosti. Mnozí lidé také chtějí všechno hned a jsou frustrováni z poznání, že v tom jim ani tvrdá práce nepomůže. Často také ztrácíme čas hledáním viníků, místo abychom sami převzali odpovědnost. Obviňování pak plodí beznaděj a cynismus. Pozbýváme duševní rovnováhy, protože moderní způsob života nás ani chvíli nenechá na pokoji. Naučili jsme se také vše kolem sebe posuzovat podle hesla „Co mi to přinese?“ Smířili jsme se s názorem, že život je soutěž a v důsledku toho všechny vnímáme jako konkurenty. Na druhé straně však toužíme být chápáni a přijímáni.
Snažíme se také o kompromisy, ale ani jedna strana s nimi obvykle není spokojena. Ztrácíme čas hledáním minimálního společného jmenovatele, který nás nakonec jen omezuje v tvořivé práci.

Závažným „neduhem“ je osobní stagnace. Kulturně podmíněné sklony zplošťují naši čtyřrozměrnou existenci a nutí nás ke škodlivým návykům. Tak třeba v oblasti těla raději řešíme nemoci za pomocí chirurgie a chemie, než bychom se věnovali prevenci a zdravému způsobu života. Proti mysli se proviňujeme zvykem nechat se bavit (nejlépe u televize), místo abychom, četli a vzdělávali se. Srdce poškozujeme tím, že využíváme vztahů s lidmi jen k realizaci vlastních zájmů. A duši zanedbáváme díky rostoucímu sekularismu a cynismu.

„Kolik lidí si na smrtelné posteli přeje, aby byli strávili více času v kanceláři – nebo sledováním televize?“ ptá se Stephen Covey. Odpověď zní „nikdo“. Lidé v takovém okamžiku myslí na své blízké, na rodinu a na ty, jimž sloužili.

Podívejme se nyní na paradigmata a principy, jimiž se v první části knihy 7 návyků skutečně efektivních lidí její autor Stephen R. Covey zabývá. Problémy mnoha lidí nejdříve ukazuje na jejich vyjádření a dopisech. Přečtěme si alespoň jede za všechny:

„Jsem skutečně velmi zaneprázdněný. Někdy ale přemýšlím, zda to, co dělám, z dlouhodobého hlediska něco změní. Rád bych si myslel, že můj život měl smysl, že jsem tu nebyl zbytečně.“

Většinou jsou jako lék nabízeny určité techniky. Jenže spoléhat se na ně, to je jako vsadit na to, že se na poslední zkoušku nadřeme a tím vše zachráníme. Mohl by stejným způsobem postupovat třeba zemědělec? Na jaře nezasít, celé léto lenošit a na podzim hledat techniky, jak získat úrodu?
„Chcete-li jednotlivým technikám vdechnout život, musíme být v první řadě dobrými lidmi,“ zdůrazňuje autor. V umělém sociálním systému, jako je třeba škola, lze krátkodobě uspět, když se naučíme manipulovat stanovenými pravidly. Život je však příliš složitý na to, abychom ho zvládli se znalostí několika jednoduchých technik.

„Charakter mnoha lidí, kteří získali společenské uznání díky svému nadání (druhotná velikost), se vyznačuje tím, že tito lidé postrádají primární velikost nebo elementární dobrotu.“ Tím je jednoznačně řečeno, co je důležité.

Etika charakteru staví na myšlence, že existují principy, které určují efektivnost lidského chování. Jsou obdobou přírodních zákonů a stejně jako ony skutečné, neměnné a nezpochybnitelné.

Podstatný je princip růstu a změny.

Život člověka se skládá z po sobě jdoucích etap růstu a rozvoje, kterými procházíme od narození až do smrti. Dítě se nejdříve učí obracet, pak sedět, lézt, chodit… Celý život se vyvíjíme.
Důležitým faktorem je pro nás příklad ostatních. Dítě se naučí chodit, protože i jiní chodí. Takže když uvidíme něčí úspěch, chceme ho dosáhnout také. Často se pak ptáme: „Co jste to udělali? Jakou techniku jste použili?“

Kdyby však skutečně existoval nějaký návod, jak být spolehlivě úspěšným, stačilo by navštívit příslušný seminář a svět by se zcela změnil. Všichni víme, že to tak nefunguje – ale proč?
Techniky si představujeme jako zkratku, která nás ušetří námahy a zdlouhavého putování jednotlivými etapami. Jenže sám život dokazuje, že to tak nefunguje. Účinnost toho, co přichází zvenku, je totiž závislá především na tom, co už je v nás.

„Přístup zevnitř ven říká, že veřejným vítězstvím předchází soukromá vítězství, že dříve, než něco slíbíme druhým (a dodržíme to), musíme dodržet sliby, které jsme dali sami sobě,“ vysvětluje Covey.

Paradigma zvenku dovnitř vede k tomu, že lidé jsou nešťastní. Vědí, co a jak by se mělo dělat, ale aplikují to na druhé. Chtějí, aby se oni změnili. Každá skupina je přesvědčena, že problém je v „těch druhých“ a kdyby se nad sebou zamysleli, umoudřili se a změnili, nebo kdyby náhle přestali existovat, problém by zmizel.

Ze zkušenosti víme, že takto se problémy odstranit nedají. Tušíme, že je to jinak. Ty správné návyky jsou někde v nás, máme je v sobě, ale zatím jich příliš nedbáme.

Buďte proaktivní
Stephen R. Covey, autor knihy 7 návyků skutečně efektivních lidí nás už poučil, že než se pustíme do dosahování úspěchů veřejných, je třeba si nejdříve udělat pořádek „doma“. První návyk tedy patří mezi vítězství soukromá. Říká, je načase převzít odpovědnost za vlastní život.

„Pokud jediná představa, kterou o sobě máme, je ta, která pochází ze společenského zrcadla, je to stejné, jako bychom se dívali na svůj obraz v pokřiveném zrcadle,“ říká Covey. A co obvykle děláme? Snažíme se tento pokřivený obraz napravit, jako by to takto vůbec bylo možné.

Ano, většina lidí reaguje na názory svého okolí, zabývá se pocity a dojmy. Snaží se všem kolem dokázat, že jsou jiní – a zbavují se tím své svobody a práva o sobě rozhodovat. Nebo rovnou rezignují.

Chcete-li se vymanit z tohoto trpného a odevzdaného postoje, musíte se přestat kontrolovat v zrcadlech, která vám nastavují jiní. Zvolte si k tomu vlastní odraz. Proaktivní lidé se neřídí pocity a dojmy, nýbrž hodnotami. Není pro ně podstatné to, co je vně, ale co je uvnitř. „Nemohou vám vzít sebeúctu, pokud se jí nevzdáte,“ upozorňoval Gándhí. Dobrovolný souhlas s tím, co se vám děje, vás tedy mnohem více zraňuje než to, co se vám děje.

Jistě, je to nepohodlné. Dosud jste možná byli zvyklí se vymlouvat na okolnosti nebo lidi kolem sebe. Ale vymlouvat se sám na sebe nelze. Vezměte tedy odpovědnost za svůj život do vlastních rukou. A protože činům předcházejí myšlenky a slova, začněte právě zde. Neříkejte „nemohu s tím nic dělat“, ale třeba „podívejme se, jaké možnosti máme“. Nebo místo vyjádření „nemohu“ použijte raději „zvolím si – rozhodnu se“.

Jako proaktivní člověk jistě brzy zpozorujete, že okruh vašeho vlivu se rozšiřuje. Zatímco reaktivní lidé (tedy ti, kteří pouze reagují na vnější podněty) mají jen malý vliv na své okolí, proaktivní jedinec má mnohem širší záběr. Stephen Covey ostatně radí, abyste si to ve třicetidenním testu vyzkoušeli. Návod, jak konkrétně na to, najdete v závěru kapitoly věnované prvnímu návyku.

Začínejte s myšlenkou na konec
Na konci se obvykle bilancuje. Představte si, že jste na vlastním pohřbu a prohlížíte si program. Budou hovořit čtyři řečníci: jeden za vaše příbuzné, druhý byl vaším přítelem, třetí vystoupí za kolegy z práce, čtvrtý je představitelem církve. Co byste chtěli, aby o vás řekli?

Je zřejmé, že řešit tuto otázku až na samém konci nemá smysl. Chcete-li, aby se o vás nakonec dalo vůbec něco říci, musíte se začít starat mnohem dříve.

Vždyť se snažíme, staráme, říkáte si možná. A dokládáte to deseti, dvanácti hodinami každodenní práce. Bohužel, množství ještě neznamená, že svůj čas využíváte efektivně. Z větší části to může být právě reaktivní přístup, jak o tom mluví první návyk, co vás po většinu doby zaměstnává. Takto se však nikam nedostanete. Nebo chcete, aby nakonec to jediné, co po vás zbude, se dalo shrnout do věty „Pracoval do úpadu“?
Reaktivní člověk si nedokáže řídit svůj čas. Nemůže dopředu ani odhadnout, co mu přijde do cesty a kolik ho bude odpověď stát námahy.

Druhý návyk je založen na principech osobního vedení. Vedení není totéž, co řízení, ačkoliv nám tyto dva termíny často splývají. Řízení se zaměřuje na to, jak něco udělat nejlépe. Vedení se však ptá, co chceme dokázat. Peter Drucker a Warren Bennis to říkají takto: „Řídit znamená dělat věci správně; vést znamená dělat správné věci.“

Jak tedy dělat správné věci? Především se zbavte cizích scénářů, přichystaných pro vás. Většinou jsou neefektivní a nepoužitelné. Napište si tedy vlastní.

„Nejefektivnějším způsobem, jak v praxi začít aplikovat princip ‘začínejte s myšlenkou na konec’ je vypracovat si osobní poslání (filosofii, krédo),“ radí autor knihy. Návod jak na to najdete v kapitole věnované návyku číslo dvě.

To nejdůležitější dávejte na první místo
S pokynem obsaženým ve třetím návyku jistě všichni vysloví souhlas. Na tom, co je nejdůležitější, se už asi tak jednoznačně neshodneme. Stephen R. Covey radí, abyste si položili dvě otázky:

  • Která věc, kterou neděláte, by významně, pozitivně změnila váš osobní život, kdybyste ji pravidelně dělali?
  • Která věc by způsobila podobnou změnu ve vašem pracovním nebo profesním životě?

Návyk číslo 3 je výsledkem osvojení a praktickým naplněním prvního a druhého návyku. Opírá se o čtyři jedinečné lidské vrozené schopnosti: představivost, svědomí, nezávislou vůli a zejména o sebeuvědomění

Podívejme se nyní na jednu věc, která nás všechny zajímá – a to je plánování času. Autor knihy 7 návyků skutečně efektivních lidí popisuje jeho čtyři generace.
Pro první bylo typické využívání poznámek a úkolů, ale i snaha vtisknout přístupu zdání řádu, kompletnosti a spolehlivosti.
Druhá generace je charakterizována plánovacími kalendáři a diáři. Začali jsme se dívat kupředu.
Třetí generace odráží současný pohled na řízení času. Předešlé generace obohacuje především o stanovení priorit.
Ukázalo se však, že zaměření na „úsporné vynakládání času“ je často kontraproduktivní. Zplošťuje náš život a dělá z něj mechanický úkon. Stáváme se tak otroky svého času. Mnoho lidí se proto začalo vracet k první a druhé generaci plánování. A to je škoda.

Čtvrtá generace plánování času vychází z matice, v níž jsou činnosti děleny na naléhavé a nenaléhavé a současně posuzovány jako důležité a nedůležité. Naléhavá a důležitá může být třeba krize, nenaléhavá, avšak důležitá například prevence.

Nechcete-li tedy ztrácet čas nebo naopak nebýt jeho otroky, zaměřujte se více než na problémy na příležitosti. To je v souladu s proaktivním postojem k životu.

Jak zacházet s časem tak, aby jste o nic nepřišli, to se dozvíte v kapitole věnované třetímu návyku.

Citové konto
Výraz „citové konto“ je nejdůležitějším pojmem druhé části knihy Stephena R. Coveyho 7 návyků skutečně efektivních lidí. Podobá se kontu bankovnímu, místo peněz však na něj vkládáme pozitivní chování a jednání. Čím vyšší je citové konto, tím důvěryhodnější a pevnější jsou naše vztahy.

Pokud tedy jednáte s lidmi laskavě, čestně a zdvořile, držíte slovo, posilujete tím vklad na svém citovém kontu. Jestliže se ale chováte nezdvořile, lžete a snažíte se druhé zastrašovat a manipulovat s nimi, ze svého konta vybíráte.
Jistě byste rádi viděli na svém citovém kontě co nejvyšší vklady. Podívejme se tedy, co ho zejména naplňuje:

  • Chápejte druhého člověka
  • Věnujte pozornost důležitým maličkostem
  • Dodržujte závazky
  • Vyjasněte si očekávání
  • Dávejte najevo osobní integritu
  • Upřímně se omluvte, když čerpáte z citového konta

    Konec 1.části.

  • Čtěte také

    Napsat komentář

    Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *