Veřejná diskuse o nových verzích státní hymny se rozhořela. Pokud Český olympijský výbor – jak tvrdí – právě toto zamýšlel, musí si mnout ruce.
Těžko ale věřit, že ho těší, jak se do výboru opřeli sportovci, laici i nejrůznější funkcionáři s pohoršenou výhradou: Co si to ten ČOV vůbec dovolil?! Postup olympioniků je přitom zcela legitimní.
Národní hymna České republiky je součástí toho, čemu se v odborné terminologii říká corporate identity. Tedy souborem znaků a symbolů, které vytvářejí značku. V tomto případě značku státu. Sem patří vizuální symboly jako je státní znak nebo vlajka (jakýsi logotyp státu), typografie a barevnost oficiálních státních dokumentů atd. A také zvukový symbol státu – hymna. Kdo a kdy má vlastně navrhovat úpravy písně povýšené na státní symbol? Sportovci jsou zdaleka nejefektivnějším „uživatelem“ hymny. Všechny pietní a státní ceremonie za deset let nenasbírají tolik posluchačů co jedna zlatá medaile za doprovodu státní hymny na Olympiádě. Z tohoto pohledu je iniciativa sportovců přirozená.
Současně je třeba připomenout, že Kde domov můj je písničkou z lidové zpěvohry. Nikoli nedotknutelným, komplikovaným dílem, jehož posuzování se neobejde bez hlubokých znalostí kompozice. Naše hymna svým původem, funkcí i použitím patří jednoznačně do kategorie populární hudby. Třebaže ji nezpívají popové hvězdy a v rádiích nezní každou hodinu.
Jak se doba mění, je logické klást čas od času otázku, zda hymna ve své ustálené podobě ještě vyhovuje svému poslání. Obměna a modernizace prvků corporate identity je běžná, a to nejen v komerční sféře. Například změny podoby státního znaku proběhly opakovaně a bez bouřlivých diskusí.
Iniciativa Českého olympijského výboru je proto zcela legitimní. Je možné odmítnout konkrétní návrhy a variace. Za smysluplně odůvodněnou aktivitu však ČOV nezasluhuje ani posměšky ani pohoršení. Právě naopak.
Marek Hlavica, výkonný předseda Asociace komunikačních agentur
Follow
